Dočasné loučení s rájem

Blog jsem spustil poměrně dlouho poté, co jsem na fcb napsal tenhle text. Líbí se mi a mnoho věcí stále platí. Cítil jsem to tak, že by měl být i tady. Možná vás inspiruje, možná v něm najdete odpověď na to, zda je Bali pro vás, nebo vám pomůže udělat krok, který už dlouho neděláte.

Na shledanou

Zbývá necelý měsíc do ukončení mé, velmi intenzivní, zkušenosti na Bali. To je sice stále dlouhá doba na dostatečně uvolněnou dovolenou, ovšem po roce pobytu se to zdá jako okamžik a navíc – já tu nejsem na dovolené. Asi málokterá dosavadní zastávka v zahraničí mne poznamenala tolik, jako právě ostrov bohů.
Boží Bali skutečně je, o tom žádná. Co dvacet kilometrů se člověk v podstatě ocitá v jiném prostředí a každý si tak může vybrat, co je jeho srdci nejbližsí. Já měl jako milovník kávy, jídla a potetovaných holek, štěstí, že mne osud přivál do Canggu. Úžasné místo s vlastní, velmi specifickou atmosférou, kde se prohání hipster komunita na svých coffee racerech, je tu obrovská kumulace cool kaváren s naprosto výbornou kávou a restaurace jsou tu lokální, čínské, francouzské, dokonce francouzsko-čínské, dvoupatrové rustikální a dřevem vonící, nabízející nepřeberné množství jídel jak z magazínu o zdravém stravování. Kde přesně se na Bali ocitám už ovšem nezáleží ve chvíli, kdy jsou ceremonie.
Těch je tu víc, než falešné cibetkové kávy a na mou duši je místní nijak neodbývají. Proto se vám během výletu může stát, že budete stát. V koloně. Dlouho. Na silnici třeba půjde průvod, což je ta lepší varianta, jelikož průvod se hýbe. Pomalu. Nastávají ovšem situace, kdy nejde o průvod, ale silnice je jednoduše dočasně uzavřena kvůli probíhající ceremonii – té, která se nehýbe. Můzete to objet po silnici, která ještě neexistuje, nebo si počkat. Ve jménu bohů, dobrých i špatných. Slaví se toho zde tolik, že budete mít stopro příležitost udělat si pár pěkných fotek. Jsou celoostrovní ceremonie, rodinné ceremonie, ceremonie před stavbou domu a po jeho dokončení a další a další. Aby toho nebylo málo, každá vesnice má také své vlastní ceremonie. Nemám to sice vypozorované do detailu, ale zaměstnat Balijce znamená být odhadem tak týden z měsíce bez zaměstnance. Ale s bohy budete za dobře. Byl jsem z toho první dva měsíce nadšený, později otrávný, klasika. Měli bychom se soustředit na přítomnost a užívat si jí.

“Cestovatel vidí to, co vidí. Turista vidí to, co přijel vidět.”

S citátem tak úplně nesouhlasím. S turisty se vídám denně. Vítám je na vilách, loučím se s nimi, zařizuji pro ně možné a sem tam i nemožné, nebo přinejmensím otravné. Kéž by vždy viděli to, co vidět přijeli. Často vidí to, co vidět nepřijeli a to jsou pak v lepším případě rozladění, v horším případě viní mě, cestovku, průvodce, manželku, děti a psa, který je doma a je mu to jedno. Jsem za ně nicméně vděčný. Dosud jsem neměl šanci potkat tolik lidí a mezi nimi poznat i pár dobrých přátel. Šanci naučit se tolik v komunikaci a chápání jeden druhého. Různé národnosti, různé zvyklosti, různé chování. Všechna setkání mne posouvají. Poměrně často prohlubují toleranci. Alespoň v mém případě. Co jsem vypozoroval ohledně národností a potřeb hostů z různých koutů světa, by se dalo shrnout asi takto: Singapůrci vyžadují přesný harmonogram, do poslední minuty naplánovaný, jak jsou zvyklí z domova. Velmi brzy narazí. Ti, jenž chtějí vše na čas brzy pochopí, že jediné, na co se dá spolehnout je, že si všichni dávají načas. Australané potřebují surf a pivo. Amíci, aby bylo vše awesome, Číňané, aby je někdo nonstop vodil za ručičku, Rusové vodku a Češi sikovky.

Všehochuť dojmů

Kdo míří na Bali, má rád teplo a moře, tak jako já. Na své si tu takový člověk přijde. Teplo tu tedy umí být, to ano. Zrovna teď, když píši, zde začíná být ultra hic a zárověn se pomalu zklidňují poryvy větru, které poslední dva měsíce drželi ve vzduchu nespočet draků a při životě turisty, zvyklé na mírné podnebí. To je mimochodem na Bali v tomto období velmi oblíbená kratochvíle, ti draci. Jsou jich stovky. Na jednu vesnici. A pokud je řeč o větru, dřív by mě nenapadlo, že někdy uslyším hlášku: “Teď se začne trochu ochlazovat, kvůli studeným větrům za Austrálie.”
MHD na Bali sux. Jezdí se tu na skůtrech a i mnoha kilometry ošlehaný žokej jednostopého vozidla ze západu tu může zažít spousty nečekané srandy. Doprava (jezdí se vlevo, takže by se mělo možná říkat “doleva”) tu žije svým vlastním životem a systémem “kde je díra, tam jedu”. Dá se na to zvyknout a dokonce si to oblíbit, ale chce to čas a spousty THC, které je tu ilegální, přičemž tresty jsou přísné. Balijci jezdí v polospánku a turisté s dvěma promile v krvi. Majitelé půjčoven motorek se řídí starým dobrým heslem “co funguje, neopravuj”, takže o preventivním servisu nemůže být řeč. Na druhou stranu, pokud se člověk přizpůsobí místnímu tempu, tedy zhruba 25-30km za hodinu, nestane se mu při defektu nic vážného. Pozitivní na tom všem je, že pokud máte helmu a tričko, nejspíš vás policie stavět ani nebude. Pokud přece, s mezinárodním řidičákem jste cajk a můžete pokračovat v krasojízdě. Zkrátka, stačí málo a člověk má klid a může si dělat víceméně co chce.
Bali, domov jógy, veganů a milovníků přírody. Velké lákadlo a častý cíl těch, co chtějí očistit ducha svého a věnovat se pro změnu chvíli sami sobě. Věřím, že mnohým, pokud se ubytují na místě se stejně smýšlející partou, kde se k snídani podává pozdrav slunci a k obědu kokosová voda, se jejich záměr podaří a společně s dalšími účastníky zájezdu, co byli v minulých životech mořské panny, nebo zatoulaná šťěňátka, splní misi na jedničku. V opačném případě, věřte mi nebo ne, se tu člověk rozjede jak za starých časů na kolejích a vystřízliví až na transitu v Dubaji. Pivo sice neteče proudem, protože je převážně lahvové, ale je ho všude mraky. Nejoblíbenější značkou je Bintang (Hvězda). Nespočet večerů jsme s kamarády poskládali celá souhvězdí a kolikrát v závěru viděli i hvězdičky. Kouří tu děti i rada starších a řada příchozích, protože cigarety jsou levné. Narozdíl od toho piva. Každému, kdo sem míří se záměrem seknout s tímto zlozvykem přeji mnoho zdaru. Vzhledem k tomu, že se bavíme o turistické oblasti, akce, kde se paří, jsou všudypřítomné a příležitosti jsou nonstop – pro ty, co pijí a kouří příležitostně.
Pominuli jógu, sport se tu, alespoň v podobě desítek transformers místností, na jaké jsme zvyklí z domova, příliš nepěstuje. Místňáci rádi fotbal a i různé druhy dámských skupinovek jsem viděl. Pokud jde o fitka, ty lokální, připomínající doby Schwarzeneggerovy, tu sem tam jsou. Díky proudům lidí z Austrálie převažují Crossfit boxy, kterých se dá v okolí najít vcelku dost. Rozdíl v ceně oproti tradiční posilovně je nemalý. Outdoor hřiště na cvičení jsem zaznamenal asi tři. Ne tady na pobřeží, ale v hlavním městě. Tam působí komunity, které mezi sebe velmi rádi uvítají bílou tvář i bez poplatku. Seznamování s Indonézany je vskutku přirozené a milé. Rádi si povídají a jsou velmi přátelští. Na každý pád, lidem, co mají pevnou vůli jako já, tedy velmi pevnou, ale vždy jen na chvíli, se v tomhle klimatu stejně hýbat nechce a tak zbývá surf, kterým to tu samozřejmě neskutečně žije.
Jídlo. O tom vážně psát nebudu. Asi všude na světě se dá najíst dobře i špatně. Levně i draze. Slaně, pálivě, mastně, sladce a tak dál. Za zmínku stojí fakt, že jsem zatím nikde neviděl tolik možností pro vegetariány, jako je tady.
Za tu chvíli, co jsem zde strávil se Canggu výrazně pozměnilo. Domy a podniky tu rostou obrovským tempem a jsem zvědavý, jak to bude vypadat za rok, dva, za pět let. Každé krásné místo, kam míří velké davy, platí podobnou daň a postupně se mění v něco jiného. Balijci sice jsou sveřepí paličáci, kteří si drží zvyky a zažité obyčeje zuby nehty, ale na peníze slyší stejně dobře, jako každý jiný. Možná dokonce lépe. Tak uvidíme.
A co teď? Teď jedu zpět do ČR a jsou věci, na které se moc těším! Kupodivu na svou práci, to bych si nepomyslel a na partu motající se kolem. Dále na omáčky, indické bufáče, velké kotle Pho Bo, Nuovu pizzerii, víno za rozumnou cenu a Prahu samotnou, mám to město zatraceně rád. Na porozumění nuancí v komunikaci, které cizincům unikají. Na možnost fláknout sebou do MHD a číst si, nebo zkouknout video na netu bez nutnosti desetiminutového načítání.
Je toho nemálo, co mi bude naopak chybět. Originální prostředí Canggu, slaný vzduch, pláže a šumění vln (v tomhle vede s přehledem spaní v gazebu nad útesem v Makawi Tuwa). Čerstvé vychlazené kokosy a horká balijská káva. Lidé, které jsem tu potkal, učil se od nich a smál se s nimi. Rýžová pole a rozmanitá krajina. Úsměvy a upřímnost. Mnoho příkladů, že z ničeho jde udělat něco a z mála hodně a výsledek může být opravdu boží, vypíchnut budiž Joshua Design. Atmosférou pulsující pohádkové restaurace jako je La Laguna Bali i klasické “wároše”, kde se nemusí čekat dlouho, když má člověk hlad. Chlapci z garáže, u nichž klesali ceny za opravy úměrně počtu vtípků, které jsme si vyměnili. A v neposlední řadě psi, co si tu drandí na motorkách, jako by to dělali od začátku věků.
2018-03-10T15:28:33+00:00